Kniha džunglí

(Rudyard Kipling)

Kniha džunglí

Nikdy jsem nechápal, proč se příběh o Mauglím jmenuje Kniha džunglí. Román, se kterým se většina čtenárů seznámí v dospívání, jsem otevřel o něco později. Ve svých 32 letech. A až v té době jsem zjistil, že v Knize džunglí je příběhů víc.


Hlavní příběhovou linkou je samozřejmě osud Mauglího. Kapitoly o vlčím chlapci ale přerušují osamocené povídky, které jsou samy o sobě naprosto skvělé. Většina z nich se odehrává ve zvířecím světě nebo se zvěří úzce souvisí.


Povídky o mungovi Rikki-Tikki, který bojoval s hady, aby ochránil lidskou rodinu, o chlapci Tumaiovi, jenž byl na slonovi Kala Nagovi svědkem toho, čeho ještě nikdo před ním – totiž slonímu tanci uprostřed džungle nebo příběhy eskymáků ze Severního pólu. To všechno jsou dobrodružství, která čtenáře vtáhnou a na okamžik ho přinutí na osud Mauglího zapomenout.


Šir Chan je zbabělec a pajdá
Ale pak se čtenář zase dychtivě pustí do příběhu o chlapci, jehož vychovala vlčí rodina, jehož učili chytrý medvěd Balů (nebo Balú, prameny se rozcházejí) a černý panter Baghýra (neboli Baghíra) znát a ctít Zákon džungle, a jemuž při potížích přispěchá na pomoc obří krajta Kaa.


Nejznámější pasáž knihy se odehrává hned na samotném začátku. Ještě, než se Mauglí naučí mluvit zvířecími řečmi, dostává nepřítele. Je jím tygr Šir Chan (neboli Šer Chán). Kreslené adaptace ale původního Šir Chana výrazně pozměnily. Ten Kiplingův není silný a mocný. Ve skutečnosti je zbabělý a pajdá. A co je nejdůležitější – má z Mauglího strach. A ne ledajaký strach, ale Strach s velkým „S“. Takový, který přichází pouze z lidí. Takový, jehož se zvířata bojí nejvíc.


O Mauglího osudu se rozhoduje na poradní skále. Vládne tu vůdce smečky, moudrý Akela, který odmítá Šir Chanův návrh, aby Mauglího zavraždili. Tygr malému chlapci přesto slibuje smrt. Šir Chan však podcení jednu důležitou věc – Mauglího schopnost používat mozek jiným způsobem, než jakým ho používají zvířata. V době, kdy je Mauglí vyhnán z vlčí smečky (protože je člověk a člověk patří do vesnice), zařídí Šir Chanovi smrt pod kopyty buvolů.


Ale to samozřejmě není jediné dobrodružství, při kterém budete u knihy zatajovat dech. Mauglí společně se svými přáteli unikne drzým opicím, které ho unesou. Pomocí divokých včel pak přemůže dhouly, neboli červené psy.


Jedno přečtení nikdy nestačí
Čtenářova fantazie je zaměstnaná na plné obrátky. Akční scény jsou strhující, děj sprintuje a nikdy nezaškobrtne a o nedůležitý detail, který by zdržoval. Na dlouhé popisy džungle není čas. Místa určená ke zpomalení a zamyšlení jsou umístěné na konci kapitol, které zpravidla končí básněmi či písněmi.


Kipling nejspíš nepředpokládal, že jeho hlavními čtenáři budou teenageři. Ale právě jim je kniha skutečně ušitá jako na míru. Zůstane v jejich hlavách vrytá jako vzpomínka na nekončící dobrodružství a určitě po ní sáhnou o několik (třeba i desítek) let později.


Budou ji pak číst jinýma očima. Takovýma, jako v dospělosti já. Budou si všímat místy překvapivě drsného chování hlavních hrdinů, nedostatku slitování a krutosti. A určitě si také všimnou brilantně popsané závěrečné kapitoly. V té, ač je Mauglí již právoplatným vůdcem celé džungle, nastává okamžik, kdy ho neposlouchá nikdo. Ani Baghýra, Balů, dokonce ani jeho bratři vlci, kteří ho jindy bezmezně následují. Byl totiž čas nové mluvy. Pod tím výrazem si dospívající nepředstaví mnoho. Dospělý si ale uvědomuje, že uvnitř Mauglího se začínají probouzet hormony, stejně jako ve všech okolních zvířatech. A nakonec, jak mu předpověděl Akela, když umíral po boji s dhouly, odchází z indické džungle do lidského příbytku, aby tam našel svou budoucí ženu.

 

(Líbil se vám text? Vyplňte v bílém poli dole svůj e-mail a jakmile bude něco nového, hned se vám ozvu!)

Napište. Odepíšu.

Až bude zase něco nového, rád se vám ozvu. Stačí mi tu nechat svůj e-mail.