Lezení na stromy

https://imgur.com/EUrBWzu

Na volném prostranství před sousední chatou stály dvě vysoké břízy. Vyrůstaly z jednoho kmene, ale někdo je zřejmě násilně rozpůlil už v jejich mládí, aby si všeho užívaly dvojnásob.


Jako třeba kluky, co lezou po stromech.


Dvě břízy byl dobrý počet, byli jsme tehdy dva. Já a můj bratranec. Lezli jsme po silných bílých větvích s takovou samozřejmostí, jako kráva dojí mléko nebo liška ztrestá nezamčený dvůr se slepicemi.


Bylo to nejkrásnější lezení, jaké jsem v životě zažil. Větve byly pevné a v dokonalých rozestupech. Přesně tak, aby se člověk mohl chytit rukou nad sebou, nohou se odrazit a druhou položit na větev o půlmetr výš. Šlo to takhle hladce vysoko. Hodně vysoko. Vlastně příliš vysoko.


Břízy měřily kolem třiceti metrů, nevím přesně. A my lezli do takových 25.


Lezli jsme tam často. A hlavně, což bylo to pro pozorovatele sousedy nejhorší, za jakéhokoliv počasí. Jednou jsme pořádně zmokli, jindy za silného větru, abychom se pořádně pohoupali. Kmen měl v té výšce šířku vodovodní trubky. A my se ho drželi, jako se člověk drží na splašeném koni a v dokonalém rauši jsme sebou nechali házet ze strany na stranu. Řičeli jsme u toho radostí.


Sousedi to všechno viděli. A slyšeli.


Jednoho dne si pro nás připravili překvapení. Uřezali nejnižší větve bříz, takže se na stromy nedalo vylézt. Měli k tomu samozřejmě dobré důvody. Rozumné důvody. Ze svého dnešního pohledu bych pravděpodobně udělal totéž. Riziko bylo zkrátka příliš velké.


Ale dnes jsem dospělý, předtím jsem byl dvanáctiletý chlapec.


Být chlapcem má obrovské množství výhod. Je jich tolik, že si je člověk uvědomí, až když je dospělý. Jednou z nich je, že si mnohé věci nedovede dát do souvislostí.


Nechápali jsme, proč jsou najednou břízy bez spodních větví. Respektive jsme věděli, že je někdo musel uřezat. Dokonce jsme tipovali, že za to mohli právě naši sousedi. Nevnímali jsme ale, že důvodem bylo naše hazardní lezení.


Důvod nás ale vlastně nezajímal. My řešili nastalý problém.


A došli si pro žebřík.


Samozřejmě že naše lezení brzy skončilo. Sousedi jednoho dne zaťukali na dveře naší chaty s žádostí o rozhovor s naším dědečkem. Od té doby jsme žebřík přikládali k břízám jenom, když tam nebyli. Dědeček nám to zakazoval, ale několikrát nás při porušování tohohle příkazu viděl a nikdy neřekl ani slovo. To je něco, co dokážu plně docenit až dnes.


Ve svém dospělém životě už na stromy nelezu tak často, jako když mi bylo dvanáct. Nedávno jsem se byl na chatě svoje prarodiče navštívit. Břízy pořád stojí. I dědečkův žebřík je pořád schovaný pod stříškou kůlny. Z otevřeného okna sousední chaty ale hrála hudba. Doufám, že až se tam dostanu příště, nebudou doma…


(Líbil se vám text? Vyplňte v bílém poli dole svůj e-mail a jakmile bude něco nového, hned se vám ozvu!)

Napište. Odepíšu.

Až bude zase něco nového, rád se vám ozvu. Stačí mi tu nechat svůj e-mail.