Pramen

cyclist 4857820 1920

Pramen. Krásné slovo, i když stojí osamoceno. A co teprve, když má nějakou vhodnou společnost? Řekněme třeba společnost slova „rozcházení“. Stojí-li pak tahle dvě slova společně u cesty, člověk, který je míjí na kole, může být trochu zmatený.


Možná spojení slov „pramen“ a „rozcházení“ patří do chladné noci, do kterého si mladá hnědovlasá dívka otevřela okno. Byla celá unavená, od celodenního čtení skript měla červené oči. Odsunula od sebe tři rozevřené knihy a všechny hrnky, ze kterých už dávno zmizely povzbuzující (vesměs tmavé) tekutiny. Vložila si hlavu do dlaní a potichu zavzlykala.


V tu chvíli se probudil on a několik vteřin mžoural do měkkého světla lampičky. Pak se přesunul po posteli k dívce a citlivě ji chytil za loket.


„Každá knížka píše něco jinýho. Jak se v tom mám vyznat, když každá knížka píše něco jinýho?“ zaúpěla s obličejem stále skrytým v dlaních.


Vstal a zezadu ji objal. Včera večer se pohádali, ale to teď nebylo důležité. „Tak napiš, že se prameny rozcházejí,“ pošeptal.


A pak si můžeme představit ticho lesa. Krása, že? Ale počkejte – slyšíte to? Zurčení. Tenhle zvuk vydává jediná věc na světě. Potůček. Mladý potůček, který se teprve nedávno narodil. A když otevřeme oči, uvidíme studánku. Tak nepatrnou, že ji najdeme jenom díky vyšlapané cestě od srnek.


Budete-mi očima následovat potůček, najdeme to. Vrcholek. Malý, takřka bezvýznamný. Ale pro tenhle pramen moc důležitý. Vždyť kolem něj se musí rozejít. Vůbec poprvé…


A co když ta slova zní z louky? Tráva už je v pozdním létě pořádně vzrostlá a dnes se nebezpečně ohýbá v poryvech větru. Naklání se i nad deku, kterou si sem přinesli. Široko daleko tu kromě nich nikdo není. Ale i kdyby byl, nemohl by je vidět. Tak skvěle jsou v zelených stoncích ukryti.


Leží na zádech vedle sebe, dívají se na rychle se měnící obrazce bílých mraků a posílají do vzduchu slova o společné budoucnosti. Ještě než ta slova odnese vítr kdovíkam, otřou se o ušní bubínky milovaného či milované a vyloudí úsměv na rtech. Jsou to slova naivní, prvoplánová a přímočará. Zkrátka krásná. Kdy jindy by je měli čerstvě zamilovaní pouštět z úst, když ne za větrného dne, navíc skryti ve vysoké trávě?


Zvedl se na loktech a pohlédl jí do obličeje. Oči měla před ostrým slunkem skrytá pod víčky, tvář byla posetá oranžovými tečkami, nos tak malý, že by ho člověk přehlédl. A na čele dvě vrásky. Ta šťastná myšlenka ho napadla zrovna ve chvíli, kdy jí další poryv poslal pramen vlasů na obličej. Rozdělil je ve dva, takže se jí rozcházely kolem očí. „Rozhodl jsem se, že vás pomiluji, slečno.“


Ozval se zvonivý smích a dívčí ruce se mu obtočily kolem krku. „Vážně?“


„Vážně.“


Vidíte, mohl to být kterýkoliv z pramenů. A kdo z nás by si odvážil v tom kratičkém okamžiku u cesty odhadnout, o jaký z nich šlo?

 

(Líbil se vám text? Vyplňte v bílém poli dole svůj e-mail a jakmile bude něco nového, hned se vám ozvu!)

Napište. Odepíšu.

Až bude zase něco nového, rád se vám ozvu. Stačí mi tu nechat svůj e-mail.