Velbloud

camel 1615446 1920

To, co napíšu, se opravdu stalo. Víceméně.


U vysokého stolu sedí na barových stoličkách čtyři lidé. Muži a ženě na levé straně je kolem padesáti, muži a ženě na pravé straně zhruba 25. Víceméně.


Konverzace plyne jako obyčejně, jen mladší muž je nemluvný a kdyby se na něj někdo zaměřil (naštěstí se to neděje), postřehl by jasné znaky nervozity. Nesoustředěnost, prkennost, pot.


Ano, ten mladší muž jsem já. Tedy, byl jsem to já.


Čekal jsem na správný okamžik. Na ten, kdy se současné téma vyčerpá a já budu moci začít mluvit.


Neumím mluvit. Nikdy jsem to neuměl a předpokládám, že se to nikdy pořádně nenaučím. A když jsem nervózní, čtyřleté dítě rozporující odchod z dětského hřiště domů by mě argumentačně smetlo.


Konečně ticho. Nikdo chvíli nic neříká. Starší muž se dívá na svou dceru, žena zvedá k ústům hrnek s čajem.


„Chtěl bych vás požádat o ruku vaší dcery,“ vyhrknu.


Jaképak copak. Mluvit neumím, tak co bych to nějak zaobaloval, že jo?


Tiché úsměvy.


Oni na to opravdu čekali?


„Ne tak zhurta, mladý muži,“ řekne můj (snad) budoucí tchán klidným hlasem.


(Ano, takže na to čekali).


„Ne?“ zeptám se nejistě.


„Kdepak. Moje dcera je krásná, chytrá, učená. Zadarmo ji nedám.“


Jistě, to jsem si mohl myslet. Svou první dceru vyhandrkoval za deset krav.


„Zase krávy?“ ptám se.


„Kdepak krávy! Velbloudi! Deset!“


Tak to se mi skutečně stalo. Víceméně.


Za chvíli poskočíme v ději dál, ale ještě předtím vám musím sdělit důležité informace. Ta nejdůležitější je, že v dalším textu se posuneme zhruba o deset měsíců později (ano, opravdu si to nepamatuji přesně). Je červenec a od rána je krásné počasí. Můj budoucí tchán, který se právě dnes stane mým skutečným tchánem, ode mne v předchozích pěti dnech dostal devět velbloudů. Jeden byl plyšový, druhý na obalu knihy vyobrazený, třetí coby vstupenka na představení s velbloudem v názvu a tak dále a tak dále. Mírné zklamání v jeho očích se dalo jen těžko nevnímat.


„Už je tady!“ zašeptal můj budoucí švagr, který se právě dnes měl stát mýt skutečným švagrem.


„Dobře.“


Svatba se konala na rozlehlé zahradě domu, ve kterém má snoubenka vyrostla. Došel jsem ke vstupní bráně zahrady a ukázal přijíždějícímu autu na menší louku poblíž. Auto tam zaparkovalo a já za ním netrpělivě doběhl.


Byl tam! Vlastně stáli na korbě dokonce dva.


Praví živí velbloudi.


Prošel jsem bleskovým kurzem, jak získat velbloudův respekt (člověk potřebuje být jen trochu pohotový a krapet odvážný) a už jsem ho za uzdu vedl do zahrady.


A pak se to stalo. Můj budoucí tchán stál zády ke mně v hloučku dalších svatebčanů. Někdo z nich ho donutil se otočit. Jeho následný výraz prošel několika stadii. Nejdřív se snažil uvědomit si, co se to děje. Pak trochu otevřel ústa. A nakonec se vřele rozesmál. To, když jsem mu předával otěže desátého velblouda.


Tak se to stalo. Víceméně.


Velbloud byl samozřejmě vypůjčený a můj budoucí tchán ho musel odpoledne zase vrátit. Ale to nevadilo, protože svůj účel splnil a tchán už našemu manželskému svazku nadále nebránil.


To víte, kdo by neměl rád dobré konce?

 

(Líbil se vám text? Vyplňte v bílém poli dole svůj e-mail a jakmile bude něco nového, hned se vám ozvu!)

Napište. Odepíšu.

Až bude zase něco nového, rád se vám ozvu. Stačí mi tu nechat svůj e-mail.